Šelmy domácí: Jak jsme z -1 kočky měli +3 kočky

Už od malička jsem byla zvyklá, že jsme měli plný dům a zahradu zvířat. Naši chovali slepice a králíky. Vždycky jsme měli kočku a psa. Také se u nás vystřídala nějaká ta andulka, suchozemská želva, rybičky, křečci, morče… Jeden čas jsme měli dokonce tři psi a dvě kočky zároveň a k nim nějakou tu miniaturní havěť, kterou jsem vyjmenovala předtím. Měli jsme velký dům z bývalého statku a velkou zahradu, tak proč ne. Jak jsem rostla postupně zvířátka odcházela na onen svět, až nám v mých 27 zbyla jen Líza. Kočička, která přežila všechny – dožila se úctyhodných 21 let.

Moji rodiče jsou už dlouhou dobu v důchodu a nejsou nejmladší. Mamce táhne na 70 a tátovi už 70 nějaký ten rok je. Potom, co Líza odešla, už další zvíře nechtěli. Jenomže jsem z domu odešla i já. Je to rok, co jsem se odstěhovala do Prahy za prací a naši se najednou neměli o koho starat. Ačkoliv by si sami žádné zvíře už nepořídili, i když jsme je k tomu nabádali, osud chtěl jinak.

Osud zavelel

A tak jednoho dne, asi měsíc/dva po Lízině smrti, na zahradu mých rodičů přišel malý pohublý mourovatý kocourek s obrovskýma žlutýma očima. Okamžitě se k nim začal tulit a jak tak obdělávali políčka na zahradě, pozoroval je a nehnul se od nich na krok. Moji dobrotiví rodičové mu samozřejmě dali najíst. Proč by ne, jsou zvyklí nechávat venku jídlo všem možným kočkám ze sousedství, kteří k nám na zahradu zabloudí.

Další den tam byl zase! Najednou z toho byl, týden, měsíc… A už byl náš! Dostal jméno Tomík, podle toho kresleného, co kamarádí s Jerrym. Nejdříve se naši kasali, že bude bydlet venku. Dávali mu kapsičky, kupovali konzervičky, táta mu postavil boudičku. Když byli rodiče, nebo já, když přijedu, na zahradě, pořád nám byl v patách. Pokud jsme přišli z baráku ven, stačilo párkrát zavolat „čičí“ a už běžel někde ze křoví, oči mu svítily a byl rád, že jsme venku.

Uběhla krátká doba a Tomík už si lebedil doma na gauči. Moc jim to předsevzetí nevydrželo. Byl ale slušňák, doma zatím nikdy nic neprovedl. Vždy si řekne, když chce jít ven. Teď už je u nás pět měsíců a z vyhublého koťátka je tlustý obří kocour Tom, který ze zahrady vyhání všechny cizí kočky ze sousedství. Ale vlastně jen ty, kteří mají domov.

Tomova charita

Jednoho dne se u nás objevil podivně vypadající šedivý opelichaný angorský kocour, kterého kupodivu Tom nevyhnal a nechal ho dokonce najíst. Rodiče ho okamžitě nazvali Sřapec, protože byl zkrátka střapatý. Krátce na, to jsem zrovna byla u rodičů, to se u našeho domu objevilo ještě malé mourovato-bílé koťátko s useknutým ocáskem. Tom ho nevyhnal, ale jakmile se k němu přiblížilo, utíkal od něj. Když jsem ale přijela příště, s kotětem už byl největší kamarád.

Tom dokonce vodil kotě k onu do zahrady, z kterého mu rodiče dávali jídlo, když byl venku. Často ani sám nejedl, dokud se nenajedlo kotě. Tohle malý škvrně bez ocásku se pár dní před příchodem k nám hrabalo v odpadkových koších na zastávce a kousek od našeho domu. Když tu ale našlo kamaráda, a hlavně jídlo, rozhodlo se zůstat žít na zahradě pod tůjema.

Tom, Střapec a Ocásek

Po měsíci už to vypadá, že máme místo jedné kočky, která k nám zabloudila na začátku letních prázdnin, teď tři. Dělám si z mámy srandu, že může otevřít kočičí kavárnu. Do bytu rodiče zatím stále pouští jen Toma. Ale Střapec a Ocásek můžou chodit alespoň sklepem do chodby, kde mají pelíšky a naši je pravidelně chodí krmit. Moji rodiče jsou prostě mírumilovní a nemohli je nechat v té zimě venku. myslím si, že tomu kotěti zachránili život, protože bylo opravdu maličké.

Ocásek se ale stále bojí. S Tomem je sice skvělý kamarád, pořád si spolu hrají a dokonce k sobě spí přitulení, ale z lidí má šílený respekt. Kdo ví, co strašného má za sebou, když už tak maličké přišlo o ocásek. Vždy vyděšeně kouká, pozoruje, chodí kolem zdi… jakmile se trochu hneme, utíká. Je jako blesk! Nenechá se pohladit ani k sobě natáhnout ruku. Blbý ale je, že pořád nevíme, zda je to kocourek nebo kočička. Další kočky totiž už vážně nechceme! Jenomže se nedá nijak chytit. Kdyby to byla kočka, alespoň bychom ji mohli dát vykastrovat.

No a to je zatím celý příběh. Je vtipné je pozorovat. Někdy je s nima vážně sranda. Zatímco střapec je spíše takový mazel, který by se pořád choval a vrní o sto šest, Tom s kotětem se pořád honí, skáčou po sobě a dělají skopičiny. Střapec na ně občas koukne s výrazem „Co je to za blázny?“ a dál si hledí svého. Je to zkrátka taková povedená kočičí banda.

A já myslím, že osud to takhle chtěl. Viděl, že se moje rodiče zrovna nemají o koho starat, když už odešla i Líza, a tak jim poslal Toma. Ten měl zase slitování s dalšíma opuštěnýma kočkama, a tak rozjel kočičí charitu a vzal je pod svá ochranná křídla, nebo spíš tlapky.

Pokud vás náš kočičí gang zaujal, mrkněte občas ke mně na Instastoris, kde s nimi čas od času přidávám videa a fotky. 😉

One Reply to “Šelmy domácí: Jak jsme z -1 kočky měli +3 kočky”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *